Tenhle závod byl pro mne v několika aspektech nezvyklý. Obvykle musím jet kvůli závodu někam do tramtárie, tentokrát jsem ho měl skoro "za barákem". Závody s podobným profilem nebývají tak rychlé. A hlavně nejsou tak dobře zorganizovány.
Duchovního otce brněnského masakru již nějakou dobu znám, a když se prvně zmínil, že vymyslel v okolí Brna delší trailový závod, udělal mi velkou radost. Většinu trati jsem díky němu (a s ním) proběhl v zimních a jarních měsících, a tak jsem věděl, do čeho zhruba půjdu. I když jsme oba vyznavači spíše horských běhů, tušil jsem, že trať, kterou postavil, bude hodně rychlá. Proto, když mi pár dní před závodem oznámil, že mne s časem mezi 7 a 8 hodinama tipuje kolem první desítky, moc jsem mu nevěřil.
Abych nezapomněl, zmíním se o úrovni organizace závodu raději hned. Na závod se bylo možné prezentace již předem, a vzhledem k tomu, že byl start již v 7 hodin, byl jsem rád, že si můžu v pátek před závodem vyšvihat nohy na kole. Před závodem si mě ještě tým z FSpS přeměřil, zvážil a zjistil složení těla (nejsem prý obézní :) a jakž takž symetricky svalově vyvinutý), a tím jsem se stal účastníkem výzkumu. Už jen tenhle fakt svědčí o tom, že organizátoři závodu nechtějí udělat "jen" normální závod, kam přijedou běžci, odběhnou si závod, a odjedou a tím to hasne. Je na nich vidět, že o závodě, a na něj navázaných aktivitách, dobře a správně přemýšlí. Výzkum ocení akademici z FSpS a počítám, že i řada zúčastněných závodníků. Zázemí závodu bylo v budově bazénu, což mělo řadu výhod (kromě trochu stísněných prostor). Zbytek organizačních záležitostí jako občerstvovačky, značení (což je u jiných závodů častý problém), ochota pořadatelů atd. byla na jedničku.
Samotný závod z mého pohledu už tak bezchybný nebyl, ale to bylo dáno rychlostí trati a trénovanosti. Ještě po startu, když všichni vystřelili jako zajíci jsem se udržoval ve vědomí, že většinu z těch, co tak pádí po startu, potkám někde mezi 45. a 60. kilometrem jak se budou tak tak ploužit. Nevěnoval jsem jim tedy přílišnou pozornost, a běžel jsem si svoje navyklé úvodní šestkové tempo s volnými výběhy kopců. Problém byl ale v tom, že většina kopců nemá parametry, na které jsem zvyklý, a tudíž se dala celkem v klidu běžet.
Asi jediným takovým kopcem byl výstup na rozhlednu Babí lom na 10. km. Tam jsem si ověřil, že mám úplně jiný typ trénovanosti, jako většina ostatních běžců. Protože chlapi, s kterými jsem se střídavě míjel většinou až do cíle, měli problém kopce udýchat, i když šli. Já si buď v klidu do mírnějších kopců cupital, anebo rychle šel, a na tepovce jsem to nijak zásadně necítil. Co jsem do kopců a v techničtějších sebězích nabral, jsem obvykle ztratil na rovině a netechnických sebězích. Čím byl povrch tvrdší, tím víc lidí mne předbíhalo. Počítám, že to bylo hlavně kvůli tomu, že většina z nich běhá silnici (půlkmaratony a maratony) a umí mnohem líp držet konstantní tempo než já.
Takže co jsem například ztratil na úseku z pod hřebene pod Babím lomem do Vranova, jsem nabral při trochu členitějším, a mírně kamenitém seběhu do Adamova. A v tomto duchu se závod nesl až do jeho půlky u Nového hradu, kde jsem měl závod rozběhnutý pod 6:30 (původní plán byl spíš 7:30).
Proto mi už někdy po 20. kilometru mi začínalo být jasné, že jsem trochu přepálil. Výhoda dlouhých závodů je v tom, že se s tím dá ještě dost dělat. Problém byl však v tom, že jsem byl pořád hodně hluboko v hlouby pole, na což např. ze závodů Horské výzvy nejsem úplně zvyklý (ne že bych běhal na bednu, ale výsledkově to je většinou prvních 20 týmů, tj. první 40). A tak jsem si říkal, že když to dávají ostatní, měl bych i já.
Kvůli tomu, že tempo bylo rychlé, snažil jsem se do sebe cpát jednu sportovní "dobrotu" za druhou. Na občerstvovačkách jsem si dopřál vždycky jeden banán vyválený v soli. Strach z křečí jako v Jeseníkách mne donutil jíst něco, co se nedalo popsat zrovna jako kulinářský zážitek, ale při ultraběhu jsou chuťové buňky nastavené trochu jinak :). Nic kromě hrsti rozinek a ionťáku mi při tak rychlém tempu na občerstvovačkách bohužel nechutnalo.
Od půlky závodu jsem si říkal, kdy konečně začnu dobíhat přepalovače. Jenže oni nikde. Občas jsem sice minul někoho, kdo měl evidentně dost, ale tyhle situace se daly spočítat na obou rukách. Pocitově i na základě hodinek jsem věděl, že začínám zpomalovat. Jelikož už vím, že zhruba v podobné době na mne přichází první krize, bral jsem to v klidu. Zpomalení navíc bylo tak o minutu a něco na kilák, čili jsem pořád běžel, ale už to nebyla taková sranda, jako v první půlce. Navíc jsem se pořád udržoval v naději, že zpomalovat musí všichni, co jsou přede mnou.
Horší bylo, že poměrně velké procento zpevněného a tvrdého povrchu si začalo vybírat daň na pohybovém aparátu. Pořád hledám boty, které by mi ideálně sedly na ultra, které je kopcovité s trailovým povrchem, ale je na něm i dost tvrdého povrchu. Trailrocky jsou super boty do lesa, ale na asfaltu mi nedělají dobře na nohy. To všechno společně s rychlým tempem znamenalo, že jsem měl nohy tuhé jako beton. Od lýtek počínaje, a tříslama konče. Část má určitě na svědomí i cvičení, na kterém jsem byl ve středu a ve čtvrtek (balanční cvičení, a fitness variace na jogu). A tak jsem už jen čekal, kdy přijdou první náznaky křečí.
V Bílovicích na občerstvovačce na cca 42. km jsem se sice dozvěděl, že mám na první 50 ztrátu zhruba 10 minut, ale místo pokusu o opětovné zrychlení a dohnání balíku běžců před mnou šlo spíš o velmi opatrný běh a neustálé kontrolování napětí ve svalech. Nejhorší to bylo v momentě, kdy se do mne opřel studený vítr. Ztuhlé a cukající svaly v oblasti třísel a vnitřní horní části stehen jsem mohl ignorovat, protože kromě nepříjemného pocitu mi to při běhu nevadilo. Horší byla lýtka a spodní část hamstringů. Velká křeč by znamenala pochodové cvičení až do cíle, a to se mi nechtělo.
Tím pádem jsem se vzdal ambic jednak na čas pod 7 a pokus o vylepšení umístění, a spíš se soutředil na to, abych bez problémů doběhl do cíle. Prakticky to znamenalo to, že mne závod přestal bavit, protože jsem se nemohl pocitově uvolnit, a běh si užívat.
V posledním úseku z Útěchova do cíle už to pak bylo úplné trápení. Unavené a vymlácené svaly už nebyly schopné chovat se tak, jak jsem při sebězích zvyklý, a tak jsem se při nich trápil, lýtka pak po rovině a z mírného kopce cukala, čili jsem je raději preventivně každou chvíli u stromu protahoval. Tímhle způsobem jsem se došoural do cíle, a byl rád, že to mám za sebou. Doběhl jsem v čase 7:12:35 na celkovém 85. místě (35. v kategorii). Hodinky mi naměřili (více zde na movescountu) 60,5 km a cca 1800 metrů převýšení.
Kratší (rozuměj mezi 42 a 60 km) a spíš ploché (rozuměj pod 2000 výškových metrů) závody mi evidentně moc nevyhovují. Respektive na ně nemám (zatím) tolik naběháno. Uvidím, jak to půjde na Šutru v říjnu. Do té doby se zkusím "okompresit", což by mohlo trochu pomoct.
Žádné komentáře:
Okomentovat