pondělí 26. srpna 2013

Yesenický maraton 2013

Časově ani výsledkově se závod sice moc nepovedl, ale pocitově až na křeče vládne spokojenost.

Po menším "výbuchu" na Týnišťských šlápotách jsem šel do sebe, a začal běhat. Ne že bych na tom byl fyzicky nějak špatně, co se týče vytrvalosti a funkčnosti metabolismu, jsem na tom asi pocitově nejlíp za posledních pět let. Potíž je v tom, že nohy nejsou zvyklé na dlouhou zátěž. A nejde ani tak o hlavní běžecké svaly, jako o ty "stabilizační". Ono s kilometráží pod hranicí 100 km měsíčně (od března) se dlouhé traily evidentně běhat nedají.

Proto jsem přestal uvažovat o Slezském maratonu (za týden by moje nohy zregenerovat nestihly) a vzdal taky shánění startovacího místa na Hostýnské8, protože balit další závod jak v Týništi, a jet při tom přes půl republiky se mi nechtělo. Místo toho jsem najel na dvoufázový trénink a doufal, že krátkodobě docela dost navýšenou kilometráž nohy zvládnou. Utahaný jsem byl sice dost, ale trénink nesl ovoce, cítil jsem se při běhu pocitově líp a líp.

Jakmile jsem z dvoufázového tréninku zvolnil na jednofázový, abych si na závod odpočal, tělo začalo skoro lítat. Bohužel se mi nepodařilo tuhle "formu" udržet do závodu, a místo toho se mi v týdnu špatně spalo, a nohy byly ztuhlé. Nevím čím to bylo, a jestli šlo prvně o krátkodobý šok z odpočinku a tělo se pak dávalo celý týden dohromady, a tudíž jsem to s tréninkem trochu přehnal, anebo jen o blbej pocit. Každopádně první kopec na Šerák po startu jsem si dost protrpěl. Měsíc jsem nebyl na pilates, a tak mi do kopce nepříjemně tuhly zádové svaly, až jsem měl chvílemi nutkání se zastavit a lehnout si na záda. Od tohoto pocitu mne naštěstí často odváděla jak vysoká tepovka, tak i stehenní svaly, které vypadaly, že mne už ani dál neunesou.

Naštěstí jsem už za pár let podobného běhání na tyhle stavy tak trochu zvyklý a vím, že když se nahoře rozeběhnu, za 10 minut se to všechno srovná. Navíc jsem brzy vstával, start byl už v 10, a už jsem se naučil, že první hodinu dopoledních dlouhých běhů nemám brát vůbec vážně, protože tělo ještě pořád leží někde v posteli.

Rozhicovaného z výšlapu mne na hřebeni okamžitě zchladil nepříjemný vítr, a tak jsem první občerstvovačku jen tak prolétl, abych nevychladl. Měl jsem radost, že se můžu konečně rozeběhnout, a tak jsem se snažil uvolnit záda a pustil nohy, ať si samy najdou tempo, které jim bude vyhovovat. Už od začátku závodu jsem se do sebe snažil lít ionťák, protože na takhle rychlé a krátké závody nejsem zvyklý, tak jsem měl strach, aby mi pak ke konci voda v těle nechyběla.

K Červenohorskému sedlu cesta ubíhala bez problémů, delší seběh na sedlo jsem si užil a jen jsem předbíhal a předbíhal. Jelikož mne na jesenické HV vždycky zabije až třetí kopec, kterým je právě úsek z ČHS, měl jsem trochu obavu, jak to bude vypadat tady, ale utěšoval jsem se tím, že krize mne čeká až na Vysokých holích.

Bohužel jsem se zmýlil, nějak mi nesedla občerstvovačka (spíš jsem si rozházel glykemickou křivku, než abych energii doplnil) a začal jsem se trochu trápit. Zkusil jsem do sebe nacpat gel, ale moc mi nepomáhal. Zařadil jsem proto "ultra" tempo, a v klidu si do mírně stoupající rovinky cupital s tím, že cukry zaberou a půjde to.

Jenže se pořád nic nedělo, spíš se všechno zhoršovalo. Pak přišel výstup na Malý Jezerník, a tam mi skoro regulérně došlo. Stalo se mi to na obou HV (2013 i 2012), stalo se mi to i letos, a tak nevím, jestli je ten kopec něčím specifický, anebo z něj mám už psychický blok, ale prostě to nešlo. Snažil jsem se nohy nutit k pohybu, ale moc nereagovaly. Tepovka mi spadla v průměru o 10 dolů a prostě to nešlo. Teď už jsem ani necupital, jako se spíš šoural.

Na Švýcárnu jsem se nějak doklepal, nacpal do sebe nějaké melouny, banán, hrozinky, kus tyčinky, vzal si enervit tabletu, prolil se jonťákem a vyšel vstříc Pradědu. Na HV se mi většinou v tomhle úseku uleví, protože je rovný, a dá se po něm běžet. Jenže dneska mně to moc nešlo. Vytáhl jsem poslední záchranu - sluchátka a pustil si Eddieho Veddera. Donutil mne přejít z chůze do šourání a pak i cupitavého běhu, a tak jsem dál ukrajoval výškové metry na Praděd. Jakmile ale začala být silnice na vrchol prudčí, běh mi nevydržel, a musel jsem přejít do chůze.

S pocitem marnosti jsem si říkal, že jsem závod jednoduše přepálil, a teď se budu až do cíle trápit, pokud někde neodejdu úplně. K mému překvapení jsem se ale po cestě dolů bez problémů rozběhl (možná zafungovala občerstvovačka, těžko říct) a valil to ve slušném tempu až na Ovčárnu. Tam jsem jim to zase trochu vyluxoval, vyměnil Eddieho za soundtrack k seriálu Treme a valil dál.

Po celou dobu výstupu na Vysoké hole jsem čekal, kdy mi dojde, ale energetická krize nepřišla. Místo toho mi začaly brnkat hamstringy. A to takovým způsobem, že jsem musel chvílemi přecházet do chůze. Hlava chtěla, ale hrozící křeče ne. Tak jsem to zapíchl u ohrady, a začal svaly pořádně protahovat s tím, že to snad pomůže. Nikdy jsem na křeče netrpěl, tak mi to přišlo poněkud divné. Naštěstí mne doběhl někdo lépe připravený, a dal mi sůl, která mne možná vytáhla z toho nejhoršího. Byl jsem schopný se zase rozeběhnout a hamstringy daly pokoj.

Jenže aby toho nebylo málo, začala mi brnkat lýtka. Modlil jsem se, aby se mi do nich žádná křeč před Jelení studánkou nezakousla, a tak jsem musel zvolnit, a ochotného spoluběžce nechat běžet. Na studánce jsem jim vyluxoval sůl, dal si do bidonu dvě tablety magnésia a valil dál. Snažil jsem se pít magnesium, co to šlo, a pocitově se lýtka zlepšila. Ale stačilo zakopnout, anebo trochu nestandardně dopadnout, a brnkání bylo zpátky.

Jelikož nebylo na co čekat, natlačil jsem do sebe druhý gel a mezi tím přemítal, co bude dál. V hlavě mi běžel alarm ohledně toho, jak bude vypadat seběh, kterým mne skoro každý strašil. S náběhy na křeče jsem čekal utrpení, pár pádů apod. Jenže nohy se rozeběhly, a před zlomem jsem do sebe vylil poslední zbytky magnésia, přeřadil na těžší kalibr v podobě AC/DC a opatrně se pustil dolů.

První část seběhu byla trochu techničtější, ale nijak extrémní, nejvíc mi vadili dva běžci přede mnou, kvůli
kterým jsem nemohl jít optimální stopy a předbíhat se moc nedalo. Navíc jsem nechtěl předbíhat s tím, že bych se někde pak v křeči začal válet. A tak jsem si užíval volný seběh a říkal si, že jsem skoro v cíli. Nohy poslouchaly, a šlo s nima dělat čím dál tím víc. Takže jakmile se cesta trochu rozšířila, přestal jsem je brzdit, a nechal je, ať si jdou to, co chcou.

Předbíhal jsem jednoho běžce s těžkým krokem za druhým, a sám si užíval volný krok a nenadálou lehkost, kterou jsem po 40 km vůbec nečekal. Do uší mi valili AC/DC a já si v tu chvíli říkal, že tohle je maximální rock'n'roll a nevěděl jsem, jestli mám štěstím v tu chvíli brečet, anebo ho mám vykřičet na celý les. No, a asi za 20 sekund po těhle pocitem se mi do levého lýtka zakousla taková křeč, že jsem měl vytrčenou špičku jako baletka, a válel jsem se v křeči na zemi. Snažil jsem se křeč protáhnout, a mezi tím jsem všem běžcům, co mne předbíhali říkal, že jsem ok. Vypadalo to asi tak, že jsem minutu protahoval, pokusil se zvednout, a křáp, křeč přišla znova. Po třech pokusech jsem skončil na zádech, obouma rukama jsem táhl špičku do vzduchu natažené nohy k sobě a úpěl bolestí. Tohle naštěstí pomohlo, mohl jsem se zvednout a protáhnout lýtko o strom.

Takhle jsem tam všehovšudy šaškoval asi 7 minut, přičemž jsem naznal, že tam nemůžu být do večera, a se strachem, jak to bude vypadat následující kilák a půl, jsem se vydal zase dolů. Lýtka poslouchala, a tak jsem zase trochu zrychlil a zase pár lidí předběhl. Jenže jakmile se cesta narovnala, tak mne začalo chytat zase pravé lýtko. Koukám na hodinky, ukazujou skoro 5 hodin od startu, tohle bude asi ještě masakr. A tak jsem po rovince pajdal strom od stromu, protahoval pravé lýtko a modlil se, aby mne už žádná pořádná křeč nechytla.

Na cílové rovince koukám na hodinky, ukazjou 4:59:35 a já si říkám, jestli to stihnu nebo ne. Zrychlit nepřipadá v úvahu, jinak se tam totiž taky můžu dalších pět minut válet před asi stovkou lidí znovu v křečích. A tak cupitám a doufám, že to vyjde. Nakonec prej asi o sekundu jo. Levé lýtko tvrdé jako šutr, při každém pohybu bolí, ale jinak se cítím, že jsem ani 42 km v kopcích neběžel. A zpětně si nadávám do idiotů, protože 2 dny před závodem jsem byl v sanasportu pro batoh, a uvažoval, jestli si vezmu i kompresní návleky na lýtka. Tehdy jsem to vyhodnotil jako blbost a zbytečnost, protože mne do lýtek přece křeče nikdy nechytli.

Na Brněnský masakr už je na nohách mít budu, protože tohle už znova začít nechci... :)

Na závěr nějaká data:

  • čas = 5h
  • suunto mi naměřilo 42 km a 1640 vejškových metrů
  • tepy jsem měl v průměru kolem 160, ale suuntu nevěřím, protože mi chvílema ukazovalo i 208 :)
  • boty - trailroc 255
A pár fotek (díky za ně Vláďovi T. a neznámému fotografovi z rajčete)





4 komentáře:

  1. Ahoj,

    při googlování výsledků Jesenického půlmaratonu jsem narazil na Tvůj příspěvek a moc jsem se pobavil. Moc vtipně napsáno. Příští rok si místo půlky dám celý maraton, abych si to taky užil. Přeju spoustu naběhaných km.

    Jiří J.

    OdpovědětVymazat
  2. možná že potíže s křečemi jsou způsobené i obuví. Trailrock je dost měkká bota do horského terénu, pokud není speciální příprava. Sám jsem v Krkonoších běhával s NB MT110 s obdobnou podrážkou a raději přešel na asiscs trabuca a chodidla i lýtka jsou v pohodě.

    OdpovědětVymazat
  3. Předseda:
    Jo, celý maraton je srandovní závod... Někdy až tak, že nevíš, jestli se máš pro samé štěstí hysterický smát, anebo rovnou brečet :)

    RG:
    Jestli se bavíme o této botě: http://www.inov-8.com/New/Global/Product-View-Trailroc-255.html tak mi právě moc měkká nepřipadá. Nebo záleží, jak chápeš "měkkost" boty. Jestli jde o míru odpružení, tloušťku podrážky apod. tak mi jako měkká bota nepřijde. Ve 110 jsem neměl tu čest běhat, takže neposoudím. Můj soukromý tip, proč křeče přišly je ten, že mám jednak málo naběháno a tudíž stav a trénovanost pohybového aparátu neodpovídá vytrvalosti (to, co udýchám a zvládnu přes metabolismus prostě nezvládnou nohy) a nezvyk na boty (musel jsem je na rychlo kupovat, protože ty, v kterých jsem chtěl běžet mi na dlouhé moc nevyhovovaly). Stihl jsem v nich 3 běhy a necelých 1000 vejškových metrů.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zkoušel jsem trailrocky 255 loni na podzim v Trailpointu a podrážka nebyla tak tuhá a odtlumená jako u rocklitů, proto usuzuji na větší zátěž na achilovky. NB 110 jsou minimalistické s vyjímkou odpružené paty a destičky rockplate pro ochranu před kameny. Jsou lehoučké,s dobrým záběrem, ale chodidla i lýtka dostávají v terénu zabrat. Proto zatím volím pevnější botu se silnější podešví a potíže ustoupily. např. Krakonošova 55 letos v těžkém terénu bez problémů.
      Jinak křeče můžou taky souviset s vedrem co v so bylo. Nevím jak v kopcích, ale na desítce v Olomouci jsem taky jednu chytnul. Každopádně přeji příště příjemnější zážitek.

      Vymazat