První ročník prvního závodu letošní skyrunningové sezony v ČR, který se kromě jedné malé organizační chyby vyvedl. Jak mně, tak organizátorům...
S Honzou jsme jeli den předem, protože 300 km dlouhá cesta z Brna těsně před závodem není ideální předstartovní rozcvičení. Spaní ve stanu u parkoviště sice taky není zrovna vrchol luxusu, ale mému běhání vhloubě startovního pole by to nemělo vadit. Horší na spaní u parkoviště, kde probíhá od rána registrace a program je to, že po šesté hodina člověka probudí muzika na plný pecky z repráků. A jelikož je start až v 11, člověk pak musí prozevlovat pár hodin v ne úplně přívětivém poprchávajícím a lehce větrném počasí.
Kromě občasné chůze, jídla, pití, a zase chůze, jídla a pití počítám čas do startu. Do jarního horského počasí se mi moc nechce, ale nakonec se převleču, a dokonce netradičně stihnu všechno asi 2 minuty před oficiálním startem, a tak si nemusím připevňovat různé součásti výstroje za běhu. Na "radu" Pavla Brýdla, že to přece není na hole, si hole neberu. Problém je, že on si s úsměvem kopce vyběhne a stráví na trati něco kolem 2 hodin, já se do kopců budu střídavě plazit a ploužit a budu tam odhadem déle jak 3 hodiny. Ale zkušený skyrunner se má poslouchat!
Start je jako vždy od většiny lidí přepálený, a já vždycky řeším, jestli to přepálit taky, abych se nemusel vyhýbat a prodírat kolem lidí, kteří končí v cíli daleko za mnou a současně se tím zase pletl rozumným lidem, kteří nepřepalují a v cíli končí přede mnou. Tady se to vyřešilo za mě, protože mi nechtějí jít lýtka (v X-talonech moc neběhám) a tak si spíš první kopec protrpím. Tepovka dost výrazně dolů, ale nohy mě nepustí do rychlejšího tempa, protože lýtka jsou tvrdá jako šutr. Počáteční negativní náladu si spravím prvním seběhem, kde předbíhám pár desítek lidí, kteří už možná pochopili, že nejde o rovinatou desítku.
Běh si moc dlouho neužívám, protože přijde kopec, kde se to chvílemi špuntuje a většina lidí, kolem kterých jdu dopředu asi dost lituje rychlého začátku. Já volím "salámovou" taktiku, vždycky trochu zrychlím, abych se dostal k nejbližší běžkyni (v silně chlapském běžeckém poli fungují jako dobrý orientační prvek), chvíli si vydechnu, a jdu dál. Až na výjimky celý zbytek závodu pořád někoho předbíhám a předcházím.
Počasí je tak trochu jako na houpačce, chvíli zamračeno, občas trochu mrholí, chvíli se skoro až vyjasní, aby se zase zatáhlo. Vysoká vlhkost vzduchu mi moc nesedí, dost se potím, ale zpomalovat kvůli tomu nehodlám. A jelikož je tempo rychlejší, než které obvykle v "tréninku" běhám, trať mi tak trochu splývá.
Zajímavé jsou výstupy na Ještěd s podlézáním zábradlí, lozením po šutrech a první seběh z Ještědu, který je techničtější, a tak to člověka vytrhne ze stereotypu. V posledním výstupu na Ještěd docvakávám Honzu, který už moc nemůže a nezrychlí ho ani to, že si z něj dělám srandu s tím, že kdo doběhne později, bude řídit (neseděl za volantem už hezkých pár let). Moje tempo je na něj moc rychlé, a tak mu v seběhu mizím. Mezitím potkávám naštvanou běžkyni, kterou špatně regulovčík poslal a tudíž si seběhl první seběh z Ještědu podruhé a musela se vracet zpátky. Tohle pořadatel úplně nezvládl, ale snad se do příštího roku poučí.
Mě už pomalu dochází, a z kalkulace mi vychází, že to pod 3 nebude. Navíc začínám cítit mírné napětí v lýtkách a nechci, aby mě v posledním seběhu po singletrackové dráze chytla do lýtek křeč. Navíc si ještě dávám pozor na v lednu zraněný pravý kotník, a tak jdu seběh pomaleji, než jsem obvykle zvyklý. Čas v cíli 3:08 není úplně špatný, pokud bych neměl 5 týdnů výpadek, bylo by to asi dost pod 3 hodiny, ale na kdyby se nehraje. Výsledek, tempo a pocitově mírná rezerva ukazuje, že Perun by letos mohl být při ideální konstelaci pod 6.
Žádné komentáře:
Okomentovat