V Raxu jsem byl už asi třikrát, a pokaždé to stálo za to. Po dosti hektickém a pracovně náročném semestru jsem potřeboval aspoň na chvíli orazit, časově nám to s Milanem vyšlo, a tak se jelo do Raxu.
Program byl jednoduchý: běh-kolo-běh, pokud počasí a nohy dovolí. Počasí nás sice zlobilo a nohy sice unesly, ale vůbec ne zadarmo. Po cestě tam pršelo, po příjezdu taky. Po chvíli marného čekání jsme to vyhodnotili tak, že i v dešti se dá běhat (na vápně spíš klouzat), a nejsme slečinky, takže to zvládneme. Trasa byla zvolena z mapy trochu naslepo, ale ukázala se být velmi zajímavou. Nástup byl víceméně klasický od Weichtalhausu na Kienthalerhuette cca 850 výškových metrů lesem, kde je bahno a klouzavé kořeny a vápenec.
Nahoře pořád prší, ale pomalu to vypadá, že by mohlo přestat. Malá zastávka na posilnění a pak nás čekal kratší výstup a pak víceméně po vrstevnicích a z kopce na Edelweisshuette. Před chatou se mraky roztrhaly a ukázaly nám krásné výhledy.
Z chaty nás čekal další 800 m výstup (někdy po čtyřech) přes suť, šutry a skálu na hřeben. Jelikož se v tu dobu udělalo hezky, svítilo nám krásně sluníčko, a výhledy byly dechberoucí. Potom následovala relativně nudná stoupající a nekončící cesta mezi loukami nahoru na Fischerhuette. Po cestě jsme viděli osobu ženského pohlaví se psem, což byl jediný člověk, za celý den, kterého jsem potkali v horách chodit.
Na chatě jsme se chtěli občerstvit, protože já měl dost hlad a čekal nás ještě dlouhý seběh, jenže čekáme a čekáme a nikde nikdo. Když jsme se zvedali, že poběžíme dál bez polívky, došla slečna se psem, kterou jsme viděli. Neodolala, nechala chatu chatou, a šla fotit to, co my jsme po cestě fotili taky. Polívku jsme dostali, a mazali si "užít" 1500 výškových metrů hluboký seběh.
Mokrý vápenec a kořeny nejsou pro Hoky, které jsem chtěl vyzkoušet úplně ideální podklad, a tak jsem se většinu seběhu spíš trápil, protože jsem musel být na každém kroku extrémně opatrný, abych si něco nezrakvil. Nakonec jsme ale do údolí nějak doklopýtali, i když někdo (já ne, já jsem čistotný) s trochou bahna na zadku :-D. Ve finále jsme nastoupali 1867 metrů za 4:09 h na skoro 22 km. Záznam na Stravě zde.
Druhý den byl trochu nemastný neslaný, protože v hnusném počasí se ještě docela v pohodě běhat dá, ale jezdit v tom na silničním kole v kopcích, ve kterých je pak každý sjezd se smrtí v očích moc fajn není. Když se k tomu přidá únava v nohách, skácený strom lesáky na Milana, a před tím blíže neurčený problém s kolem, který ho málem stál katapultáž v 60 km/h při sjezdu, ideální to nebylo. Vyjížďka nebyla úplně špatná, ale aspoň já jsem si ji moc neužil. Zbytek dne pak víceméně pršelo (naštěstí nás na kole chytlo jen pár přeháněk) a tak byla trochu nuda. Nakonec jsme najeli asi 66 km a nastoupali 772 metrů s průměrnou rychlostí lehce přes 25 km/h, záznam na Stravě zde.
Nad třetím dnem byly dva otázníky. Jednak jestli bude hnusně a jednak co budou dělat nohy po dvou dnech zápřahu. Hnusně naštěstí nebylo, a nohy... svěží nebyly, ale vyrobit z toho něco nakonec šlo :-).Aby to nebylo Raxu líto, šli jsme druhý den na druhou stranu údolí. Plány byly skromnější, základ spočíval v cca 1000 výškových metrech na Otto-Schutzhaus a pak se, podle toho jak na tom budou nohy, uvidí. Prudké stoupání stehnům situaci stehen nevylepšilo, ale aspoň bylo při krátkých pauzách na co koukat.
Nahoře nebyly pocity vyloženě špatné, a tak jsme se rozhodli udělat si kolečko po hřebenu, a pak spadnout zpátky do údolí. Někde jsme ale minuli zamýšlenou odbočku a místo kolečka z toho bylo kolo. Ne, že by šlo o špatné kolo, ale možná mělo na svědomí moje později stávkující stehna na žebřících. Každopádně hřeben jsme obkroužili a dali se zase na 1500 výškových metrů dlouhý seběh.
Slibovaná turistická cesta se konala, až na posledních cca 400 výškových metrů, které jsou pro moji nelezeckou povahu vždycky likvidační. Jak fyzicky (jde obvykle o konec běhu, kdy je člověk rád), tak i psychicky (od mala mi nedělají dobře nestabilní nebo vzdušné výšky :). Ale s tím, co člověku nejde by se mělo bojovat, a navíc zpátky se mi už vracet nechtělo :-D, tak jsem pomalu a opatrně scházel jeden žebřík za druhým a na štěrkových cestičkách doufal, že se nepoložím na prdel.
Problém přišel v momentě, kdy mi neustále zastavování, a zase seskakování, nastupování na žebříky, chůze po nich dolů a pak klouzavé cesty a takto pořád dokola, oddělalo stehenní svaly, které se v některých pasážích začínaly nebezpečně rozklepávat únavou. Představa křeče ve stojné noze na vzdušnějším místě nebo na vrcholu žebříku mi nedělala úplně dobře na duši. Naštěstí jsem se nějak dolů dostal (i když některé moje "lezecké" postupy postrádali jakoukoli hrdost :-D ) a pak už stačilo doběhnout 2,5 km v klidu po asfaltu.
Až na konec sestupu byl běh skvělý, nepotkali jsme v horách kromě horských koz ani jednoho člověka, takže jsme je měli celé pro sebe, počasí se nezhoršilo na hřebeni natolik, aby bylo škaredě, jen jsme toho občas moc neviděli. Horší pak bylo vystupování z auta v Brně a nošení věcí do třetího patra, ale přežít se to dalo. Druhý výběh 1448 nastoupaných metrů za 3:56 h na 22 km, záznam na Stravě zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat